Jak začíná knížka, kterou po letech odhodlávání se konečně píšu? Na hlavním autobusovém nádraží v Káthmándú, kde za pár minut potkám nejkrásnějšího Nepálce na světě, což změní život mně a následně desítkám místních dětí. Jenže abych k sobě byla upřímná, on ten můj podnikatelský příběh začal mnohem, mnohem dřív…
Těchto pár odstavců jsem naklepala do počítače jednoho studeného rána v Nepálu. Zabalená do deky, na okenním parapetu horká voda s citrónem, zatímco ve vedlejším pokoji spokojeně (a hlasitě :)) odfukoval manžel a děti. V patrech pod námi už ale bylo živo: náš dětský domov se probouzel do nového dne. Nepálčata švitořila a chystala se do školy. Z kuchyně šla štiplavá vůně chilli, kterého do čočkové polévky dávají na můj vkus zdaleka přespříliš. A mně bylo hezky, když jsem si uvědomila, kam se můj život za nějakých těch pětadvacet let posunul…
Nakonec jsem se rozhodla v knížce soustředit opravdu jen na můj nepálský příběh (už proto, že se to nakonec asi bude jmenovat „Mé nepálské lásky“ ;)). Takže následující řádky v ní nebudou. Nicméně je to tak, podnikatelského ducha jsem měla odmala.
Anebo jak by řekli moji prarodiče, kdyby ještě žili: „Byla jsem vždycky akční“.
Babička ráda vzpomínala, jak jsem jí jako malá ze spíže ukořistila mouku, rozdělila jí do několika malých pytlíků, a pak na schodech nutila příchozí sousedky, aby si ten poklad ode mě koupily. Jak přesně „malá“ jsem byla, nevím, ale evidentně dost, protože já si tohle vůbec nepamatuju. Naopak se mi živě vybavuje, jak jsem zakládala první vlastní obchod – na parapetu v dětském pokoji, s počáteční investicí jedna koruna.
Večer už jsem (v desetnících a padesátihaléřích) měla korun pět a nikdy nezapomenu, jak opojný pocit byl ty peníze přepočítat, uvědomit si denní návratnost čtyři sta procent a snít si o tom, jak nechutně bohatá budu za rok, když to dál půjde tímhle tempem. Bohužel záhy bylo jasné, že podnikatelský plán, založený na nákupu větších balení žvýkaček a jejich následném rozprodávání po kusech sourozencům, má zásadní díru. Ne že by mladší dvojčata neměla o předražené sladkosti zájem (ostatně tou dobou by je máma asi samotné ven do obchodu ani nepustila), ale ukázalo se, že symbolické kapesné, co v první třídě dostávali, není zdaleka bezedné. Došlo jim přesně za dva dny a tím skončil můj první byznys.
Další odvětví, ve kterém jsem spatřila svou velkou příležitost, byly tiskoviny, konkrétně vydávání časopisů.
Snad to bylo mladickými ideály, láskou k vůni čerstvě potištěného papíru, anebo prostě proto, že jsem tenkrát absolutně netušila ani kdo je Rupert Murdoch, ani co jsou (a hlavně budou) online média.
Sotva jsem se naučila psát, vnutila jsem babičce (ano, přesně té, co mě shovívavě nechala dělat jí ostudu před kamarádkami) předplatné mého nového magazínu pro ženy. Co si tak vzpomínám, vyšly nakonec jenom dva až tři díly, které babička až do smrti střežila jako oko v hlavě. Ještě aby ne, fixami a pastelkami vyvedeným časopisům nechybělo nic, co má opravdický dámský bestseller mít: psychologické testy, tipy na trendy outfity a snad ani partnerská poradna.
Když mi bylo dvanáct, objevila jsem kouzlo kopírky a došlo mi, že když to dobře spočítám, můžu nově založeného časopisu (jmenoval se „Školkáček Kid“) prodat neomezené množství. Už mě nelimitoval vlastní čas strávený obkreslováním těch samých obrázků dokola, jen (ne)schopnost prodeje. A tak jsem se se štosem „Školkáčků“ vydala do školek – a světe div se, opravdu jich docela dost prodala. Poptávka spadla, když jsem je rodičům přestala rozdávat sama, ale nechala hromady v šatnách k rozebrání. To mě ovšem od grafomanie a lásky k tiskovinám neodradilo (koneckonců, není moje kniha důkazem?!).
Na gymnáziu jsem vydavatelský byznys rozjela znovu, tentokrát s nejlepší kamarádkou. Vytvořily jsme nerozlučný tandem Sasha a Mysha a roky úspěšně prodávaly školní „Časák za 5 ká“. Já měla (jako vždy) velké plány: rozšířit to do všech gymnázií v Brně a konečně položit pevný základ budoucímu mediálnímu impériu.
Přestože s časopisy jsem po dosáhnutí plnoletosti nakonec měla společné jen to, že jsem pro ně psala (převážně cestopisy), těch několik měsíců práce na našem „projektu“ (jak jsme to hrdě nazývaly) mi – beze srandy – dalo víc než celý gympl. Naučila jsem se jednat a vyjednávat s autoritami (zakládat něco, co by oficiálně měla být firma, když je vám šestnáct let, a navíc na to absolutně nemáte kapitál, vyžaduje trochu toho okecávání a zařizování), plánovat i konat. Pochopila jsem pravdu známého rčení, že pro řízení firmy jsou už dva moc, a když nám to celé krachlo, došlo mi, že klíčem k úspěchu není něco zvládnout vyrobit. Klíčem k úspěchu v byznysu je prodat. A jak pevně věřím, má-li to dlouhodobě fungovat, nejde prodávat na sílu, nejde podvádět a nutit. Musíte prodávat něco, o co lidi stojí. Dávat hodnoty. Podnikat s čistým srdcem, ku prospěchu světu :) Stejně byl ostatně po celý život přesvědčený i Tomáš Baťa, v mnohém můj velký vzor:
„Dobrý obchod je takový, který přinese užitek všem zúčastněným stranám.“
Autor: Michaela “Mysha” Gautam
Jestli chceme udělat svět trochu hezčím místem k žití, máme jedinou možnost. Pracovat na sobě a tak uzdravovat svou duši, vztahy k blízkým a potažmo společnost. Jít příkladem a inspirovat sami sebou :) Jiná cesta ke změně není. V tom se jednoznačně shodnu s Lucií, mou dlouholetou koučkou, kamarádkou a mámou, která (mimo milionu dalších aktivit :)) vydala bestseller o rodičovství.
Ať už na sobě zkusíte jakoukoli terapii nebo sebe-rozvojovou techniku, připravte se na to, že objevíte to, co před nějakou stovkou let věděl už strejda Freud: „Všechno se to podělalo v dětství.“ Sáli jsme informace o světě kolem nás jako houby, nekriticky jsme přejímali názory nejbližšího okolí a v podvědomí si vytvořili přesvědčení, která pak formovala náš život.
