Kde se vzal, tu se vzal, najednou stál před Manishou a Anilem tygr. Přiblížil se tak potichu, jak jen to umí dravé šelmy. Snad by ho i přehlídli, kdyby mu ve tmě hrozivě nesvítily žluté oči. Zdálo se, jako by v nich plály plameny.

Než se opička s pejskem stačili vzpamatovat, už tygr skočil a ocitl se přímo nad nimi. Jednou tlapou držel Manishu, druhou Anila. To bylo jejich jediné štěstí! Kdyby si tygr vybral za kořist jen jednoho z nich, jistě by bylo dávno po ní.

Jenže šelma byla nenažraná, chtěla si nacpat břicho víc, než bylo třeba – a to je proti zákonům džungle. Opička i pejsek, aniž by se na tom dohodli, vyrazili na opačné strany. Ze všech sil se vysmekli ze sevření obrovských drápů, které se jim zařezávaly do kožíšku, do kůže a do krve. Nedbali bolesti a běželi, co jim síly stačily. Anil domů, do vesnice, opička ke své rodině. Strachem úplně zapomněli, že mají pochroumané nožičky a crčí z nich krev. Utíkali jako o život. Vlastně ne „jako“. O život jim opravdu šlo.

Yetti najednou vyskočil ke dveřím a málem vylomil petlici, jak se je pokusil otevřít: „Musíme jít, za chvíli tu budou lidi!“ „Moji rodiče ti nic neudě–“ vyhrkl Leo, ale to už stála v cestě buvolí maminka. Sotva spala, jak poslouchala trojici nečekaných hostů. „Zbláznil ses? Když takhle vyjdeš ven, každý se tě bude bát. Ať už o tobě povykládal ve vesnici cokoli. Vždyť i já se lekla!“ Hluboký buvolí hlas všem vyrazil dech. Nečekali, že jim bude chtít pomoct. První se vzpamatoval Theo: „A co teda dělat? Musíme odsud ven!“ „Přestrojíme tě!“ obrátil se Leo na Yettiho. „Za co asi?! Za medvěda? Za obra?! To se mě budou všichni hned bát míň,“ ironicky utrousil sněžný muž. „Za mě,“ mrkla buvolí maminka. Nejprve nikdo nechápal, ale pak si všimli, jaký nepořádek je v přístěnku. Chvála Bohu! Kožešiny poházené jedna přes druhou, smíchané s otepi suché trávy připomínající dlouhé chlupy. Popruhy a dokonce obří rohy starého buvola, který zde bydlíval kdysi dávno pradávno.

...

Leova máma! „Haló?! Je tam někdo?“ zněla překvapeně a vyděšeně zároveň. Petlici zevnitř mohl zavřít jen člověk. A žádný člověk nemá v jejím přístřešku pro buvoly co dělat. „Mám… zbraň!“ vykřikla. Leo vykoukl mezerou mezi trámy, protože se mu to nezdálo. Že by jeho maminka měla… zbraň?! Ještě horší by snad bylo, kdyby měla pravdu, čekala na otevření dveří a pak do nich zapíchla kuchyňský nůž.

...

Trvalo to celý den, než Leo propletl Yettiho vesnicí v přestrojení za buvola. Nikdo na ně divně nekoukal, zato sněžný muž se na každého díval podezíravě a každou chvíli sebou cukl, jak chtěl už už vyděšeně vyrazit tu srkze rýžové pole, tam přímo uprostřed tržiště. Leovi dalo zabrat celou cestu ho konejšit a udržet. Když se konečně vymotali na pláň bez lidí, znatelně si oddechli. „Všechno se tak změnilo!“ překvapeně vyjekl Yetti. „Když jsem byl jako malý kluk pro oheň poprvé, nebylo všude tolik lidí. Po celé cestě mě sotva živáček zahlédl, a když, hned se schoval. Teď je lidí všude spousta a nebojí se útočit. A co to je bšude za trávu místo lesů?!“ Lea to zmátlo. Neznal Nepál jinak než plný rýžových polí a kopců posetých vesnicemi s lidmi. „Kdy to bylo?“ zeptal se. „Já nevím. Vždyť sám víš, že my Nepálci často netušíme, kdy jsme se narodili,“ rozřechtal se hurónským smíchem Yetti. „Asi tak dvě stě, možná tři sta let…?“ odhadl.